Šipky ve tmě
Je pátek, 7. října. Odpoledne. Sedím v útulném teple našeho obýváku a vychutnávám si páteční pohodu a klídek.
Náhle se odkudsi vyřítí náš starší synátor Péťa a huláká: „Mami, prosím tě, jak si vygůglím, kdy začínají ty šipky ve tmě? Mám zadat Dům dětí Habartov, nebo jak to najdu? „Proboha, Péťo, šipky jsou od osmi a ty radši polož ten telefon a běž si najít baterku. Bez ní nikam nejdeš!“ Dítě mizí a já se chvíli vyrovnávám s myšlenkou, že budu záhy krutě vyrvána z pohody domova do nepohodlí pošmourného říjnového večera. Ale co, říkám si, děti se vyblbnou a nám procházka taky neuškodí.
Z tichých úvah mě vyruší jakýsi horník z ostravských hlubinných dolů, který se objevuje mezi dveřmi. Než se stačím leknout, uvědomuji si, že je to jen Péťa s nasazenou čelovkou. „Mamí, já chci taky baterku“, pokňourává za ním v těsném závěsu, mladší Martínek. „Tak si nějakou najdi, nemůžu vědět, kam jste je zase všechny zašantročili“. K mému štěstí na scénu vchází manžel Standa a začne prohrabávat útroby obývací stěny. Po chvíli vytahuje několik svítidel v různé fázi rozkladu. Nebýt jeho nadprůměrného technického nadání, skládáme to puzzle nejmíň do vánoc, takhle stačí slabá půlhodinka a dětičky mizí do tmy zahrady hned se třemi funkčními svítilnami. „A ne, že vybijete baterky, ještě než dojdeme do lesa, pakoňové!“ volá za nimi rodinná autorita.
Ve tři čtvrtě na osm se potomci houfují u branky, po zběžné kontrole je nekompromisně vracím pro vhodnější obuv do podzimního lesa, než jsou crocsy, vyměňujeme zcela vybité baterky v čelovce a pak již nic nebrání našemu odchodu k domu dětí. Vypadá to, že účast je letos opět hojná, podle mého odhadu je tam nejmíň – no, hodně – lidí. Od pořadatelů dostáváme soutěžní kartu s očíslovanou mřížkou, která nám bude sloužit k zaznamenávání správných odpovědí a míříme do lesa nad školou. U první cedulky s otázkami je narváno, rozhodujeme se tedy pro trasu směrem k vodárně, kde se provoz zdá být volnější. Řešíme první záludné otázky, rozvěšené po stromech. Má zebra křídla? Snáší kočka vejce? Je Michal David zpěvákem s největším počtem získaných Zlatých slavíků? „Tak to by spíš zebry s křídlama snášely vejce“, chechtáme se. U každé otázky, kde je odpovědí ANO (nemyslím tím politickou stranu), vybarvujeme příslušný čtvereček na hrací kartě.
Klopýtáme ztemnělým lesem. „Marťas, dávej bacha na ty koře…“, nedořeknu a Martínek se válí v jehličí. Chvíli trnu a čekám, jestli spustí sirénu jako obvykle. Úleva, rozpustile se chichotá a sbírá se ze země. Pokračujeme, karta se pomalu plní, potkáváme soutěžící v protisměru. Už tušíme, jaký obrázek nám nakonec vyjde, na papíře se rýsuje pravidelná šipka. Před dětmi to zatím tajíme, jen ať trénují mozkové závity. „Tatí, gé pětka je dobře, á jednička pitomost!“ „Hele, archeolog, to je ten doktor, co k němu chodíme pro dejchátka?“ „ Ne, to si pleteš, to je alergolog.“ „Jé, tady se ptají, jestli má kůň zobák, hi hi, ten by vypadal.“ „Mami, Josef Lada byl český kosmonaut?“ „Tak co já vím, první český kosmonaut byl Jan Hus, akorát shořel při startu“, vtipkuje hlava rodiny.
To už se ale vracíme zpátky k domu dětí, kde jsou kluci odměněni sladkostmi a také poukazem na lampion štěstí. Ten v půl desáté vyfasujeme od pořadatelů na škvárovém hřišti. Chvíli zápolíme se sirkami, nakonec vítězíme a papírový balón se pomalu plní teplým vzduchem. „Děti, přejte si něco!“ zvolá kdosi a lampion spolu s ostatními stoupá k nebi. Myslím na to, jak je fajn, že tady máme pořád dost nadšených „bláznů“, kteří takovou akci vymyslí, uspořádají a ke všemu je vidět, že je to prostě baví. V duchu jim děkuji a říkám si, hlavně ať vydrží.